CykloPortland

Je už téměř konec pracovní doby a záchod na odboru dopravy města Portlandu se právě stal místem transformace: vešel do něj úředník a vyšel cyklista ve sportovním oblečení. V tomto městě na západním pobřeží USA, kde často prší, v zimě je zima a jsou tu kopce, je to poměrně běžný obrázek. Počet cyklistů tu totiž stále stoupá. Jen v roce 2008 došlo k padesátiprocentnímu nárůstu oproti předchozímu roku. Přes šest procent lidí nyní dojíždí do práce na kole. A plány do budoucnosti jsou smělé. V současnosti prochází veřejnou debatou plán rozvoje do roku 2030, kde se píše o čtvrtinovém podílu kol na dopravě ve městě. O Portlandu se proto hovoří jako o Mekce cyklistiky v USA.

Na kole i s postelí

Sara Stout, která jezdí na kole v Portlandu od osmdesátých let, ví, že ani zde to milovníci kol neměli dříve jednoduché. „Na začátku jsem měla pocit, že se nic nezlepšuje, že chybí  respekt k cyklistům, že jste nějaký blázen, když jezdíte na kole. Přestože na radnici byli lidé, kteří na možnostech pro cyklodopravu pracovali, člověk měl pocit, že se dost nesnaží.“ Přitom se otočí k oknu kavárny, která vede na rušnou ulici a ukazuje, jakou mají auta stále převahu nad počtem cyklistů a chodců. Je to ale částečně zavádějící ilustrace. Cyklisté dnes nemají důvod jezdit po této rychlé silnici, protože paralelně s ní vede klidnější ulice, kde mají přednost kola před auty.

Při ježdění na kole se Sara Stout stala aktivistkou. Vnímá to jako téměř přirozený proces: „Když jsem poprvé začala jezdit na kole, existovala řada problémů.  Prostě sem si musela stěžovat. Jako cyklistka jsem narážela na samá nebezpečná místa. Volala jsem pak vždy na radnici: ‚Jela jsem na kole na tomhle a tomhle místě a nebylo to bezpečné‛,“ směje se. Od roku 1992 se účastnila kritických mas (cyklojízd), později začala moderovat pořad o kolech v rádiu a také spoluzakládala organizaci Shift, která podporuje ježdění na kole a  cykloaktivismus. Jejich kalendář akcí odkazuje na bohatou cyklokulturu v Portlandu. Poslední pátek v měsíci je „snídaně na mostech“, kdy se cyklisté mohou zastavit na kávu a koblihu zdarma a krátce si popovídat s dalšími jezdci. Každou neděli se přes den hraje polo na kolech a v noci zase jezdí Zoobombers na dětských kolech a s helmami ze strmých portlandských kopců skrze bohaté čtvrtě dolů do města. Organizuje se přehršel nočních, denních, nahatých či třeba halloweenských cyklojízd. Při výpočtu Sara Stout neopomene zmínit stěhování na kolech. „Proč byste potřebovali náklaďák?,“ ptá se. Novinář Jef Mapes, který u jedno takového stěhování byl, o něm napsal: „Nikdy jsem nezažil, že by běžné stěhování přilákalo patnáct až dvacet kamarádů.“ Byty byly od sebe vzdálené šest mil a převážela se i postel.

Proti macho kultuře

Důkazem rozmachu cyklistiky je i množství cykloopraven a prodejen kol. „Už ani nestačím registrovat, že se někde objevil nový cykloobchod, kolik jich tu vzniká,“ říká Sara Stout. Cyklodílny jsou relativně různorodé: liší se od sebe typy nabízených kol, doprovodnými programy, filozofií anebo i formou vlastnictví. Například North Portland Bikeworks v severovýchodním Portlandu funguje jako nezisková organizace. Specializuje se na cyklisty, pro která jsou kola především praktickou věcí: potřebují se dostat do práce. Na začátku jim s rozjezdem pomohly granty, což jim také umožňuje opravovat kola pro místní levněji. Mají také komunitní program: noc pro ženy, transsexuálky a transsexuály. Jednou týdně mohou ženy a transky přicházet do Bikeworks a učit se opravovat si kola.

Otevřenost vůči zákazníkům a zákaznicím, které se v kolech příliš nevyznají, byla podle Alexe McFarlanda z North Portland Bikeworks vždy důležitou součástí jejich filozofie. Kolo je zde vnímáno jako demokratická záležitost. Není tu na jedné straně mechanik, který je expertem mající zájem udržet si své znalosti jen pro sebe a na druhé straně zákazník, který je amatér a má být udržován v nevědomosti. Alex McFarland k tomu říká: „Žena, která přijde do běžného cykloobchodu, narazí na mužskou kulturu a na kulturu obdivu technické výbavičky kol. Hodně žen si na to stěžuje, ale vlastně nejen ženy. Jde nám o to, abychom vytvořili prostředí, kde budou lidé cítit, že tu jsou vítáni. Nechceme, aby jim někdo dával najevo, že nejsou součástí společenství. Chceme se tomu vyhnout obecně, ale obzvlášť během nocí pro ženy a transky.“

Cyklodílna vlastněná družstevníky

Výjimečné postavení mezi cyklodílnami v Portlandu má Citybikes. Je to družstvo vlastněné jeho pracovníky/členy a pracovnicemi/členkami, kteří si mezi sebou rozdělují zisk. Citybikes otevřelo už druhý obchod a opravnu kol a koupilo si budovu, kde sídlí, aby si tak vybudovalo větší nezávislost. „Je to místo, kde není žádný šéf nebo šéfka. Já jsem vlastně skoro nikdy neměla práci, kde bych měla nějakého šéfa,“ říká Sara Stout, která tam řadu let pracovala jako mechanička a pokračuje: „Spoluvlastníkem se staneš tak, že všichni ostatní souhlasí s tím, že s tebou chtějí pracovat a že by ses stal součástí družstva. Jako členovi je ti pak jasné, jaká jsou pravidla: že se nesmíš chovat nelidsky, nespravedlivě a odvádět špatnou práci. Protože jinak přijdeš o místo. Ale jen velmi zřídkakdy se stane, že by tě vyhodili. Když přijdeš do práce pozdě, tak příště zkusíš přijít včas. To mi přijde úžasný. Myslím, že v hierarchicky organizované firmě člověk neví, na čem je. Můžeš doufat, že na základě toho, jak se chováš, tě nevyhodí. Snažíš se chodit včas a chovat se dobře k lidem kolem sebe, ale není to tvoje volba a nepodílíš se na jednotlivých rozhodnutích.“

Citybikes ukazuje, že cyklodílna nemusí být jen o provádění technické údržby kol. Lidé kolem něj se snaží vytvořit alternativní prostor v kapitalistické ekonomice. Přestože se v tomto družstvu snaží organizovat práci jinak, nejsou ale samozřejmě nezávislí. „Pracujeme si tu v našem cykloobchodě, organizujeme jeho běh kolektivně a máme nějakou kontrolu nad naším bezprostředním okolím, ale skoro všechno, co tu prodáváme, pochází z globalizovaných zdrojů,“ říká Tim Calvert ze Citybikes a ukazuje při tom na jeden z mála místních, i když populárních, výrobků – umělohmotné krabice na vození menšího nákladu.

Kolo jako vize

Jonathan Maus, zakladatel blogu bikeportland.org, je k vychvalování Portlandu jako oázy cyklistiky v USA přesto kritický: „Máme za sebou jednodušší věci. Až teď jsou před městem a státem zásadnější politická rozhodnutí. Se zájmem a poptávkou po ježdění na kole, která byla vytvořena, se bude třeba poprat. To znamená, že je třeba vytvořit systém, který zvládne toto množství cyklistů.“ Už dnes se v Portlandu hovoří o zácpách cyklistů především na mostech v době dopravní špičky.

Maus sedí v kanceláři o něco větší než je jeho stůl s počítačem, odkud píše každodenní zprávy o městské politice, upozorňuje na problematická a nebezpečná místa pro cyklisty ve městě a snaží se sledovat nepřeberné množství akcí kolem cyklistické kultury v Portlandu a okolí. Má jasno, jakým směrem by měl jít další rozvoj. Je třeba autům ubírat ve městě prostor a přenechávat ho pro kola: „Když se zruší dvacet až třicet parkovacích míst, která tam ani být nemusí, tak je možné udělat úžasnou stezku pro cyklisty.“ Věří v zásadnější transformaci města, kde budou lidé zdravější, šťastnější a méně izolovaní. Nebojí se používat taková velká slova jako je „spravedlnost,“ když hovoří o své vizi.

Naopak koordinátora pro cyklistiku, Rogera Gellera, pověst Portlandu ve srovnání s jinými městy v USA těší. U vchodu do kanceláří odboru dopravy se tísní medaile a vyznamenání za rozvoj cyklistiky. Rogeru Gellerovi je ale zřejmé, že ve srovnání s některými evropskými městy jako je Amsterdam či Kodaň, kam jezdí úředníci Portlandu pro inspiraci, jejich sláva bledne. Nedělá si iluze, že by Portland přestal být americkým městem, které je v mnohém podřízeno „soukromým autům.“ Ví, že město čekají zásadnější investice a citlivá politická rozhodnutí. Cyklistická infrastruktura ještě zdaleka není dobudována. Podobně jako Jonathan Maus se domnívá, že při dostatečné poptávce ze strany cyklistů a existenci možnosti jezdit na kole bezpečně a pohodlně, bude snazší omezovat jízdu autem. „Trvalo nám třicet let než jsme se dostali tam, kde jsme dnes. Nyní jsme asi ve třetině toho, čeho chceme dosáhnout.“ Na konci této cesty si Roger Geller představuje Portland jako město „světové úrovně“ pro ježdění na kole.

Článek vyšel v Novém prostoru.

Do východní Pensylvánie

Třídenní výlet do Pensylvánie začal nechtěně v Trentonu, hlavním městě New Jersey. Průvodčí vlaku do Filadelfie řekl dvě slova: „bezpečnostní riziko.“ To se dá přeložit tak, že kola ve špičce neberou a o takových věcech se nesmlouvá. Bylo to jasné jako když vyhazovač říká ve filmu Kouř: „je plno.“ Ranní mlha, ve které se koupal Trenton, ještě umocnila zvláštní pocit z města rozděleného na státní budovy obklopené převážně chudými čtvrtěmi. Káva z Dunkin’ Donuts, která „pohání Ameriku“, probudila i nás. Na této víkendové cestě jsme potkali řadu různých průvodčí; o byrokratické diktátorce, kterou jsme potkali až cestou zpět, se mi psát nechce. Ale úžasná byla černošská dvojka ve vlaku, který nás vyhodil cestou tam někde za Filadelfií. Větu „kola si dejte do vlaku zadními dvěřmi“ jeden z nich zazpíval, což teda byla náhoda, protože Luba chvíli předtím zpívala parodii na internacionálu.

„Je to tam samá kukuřice,“ říkali nám kamarádi před odjezdem o oblasti v Pensylvánii, kam jsme chtěli jet. Jakože slunce oslazovalo kukuřici a pomáhalo jí růst do výšky aspoň dvou menších lidí postavených na sobě, tak nás zase vysušovalo a máčelo ve vlastním potu. Nebyli jsme v tom sami. Šedesátiletá paní z komunity Amish se kolem nás prohnala na koloběžce a stihla se usmát a zakřičet: „Není vám teplo?“ O Amish se v Evropě tvrdí, že nepoužívají elektřinu, jezdí v drožkách a prý se z nějakého důvodu nemají fotit. To poslední jsem nevěděl, Luba mi to řekla až později. I tak jsem se je předtím zdráhal fotit. Bylo mi jasné, že bych sám nechtěl být živoucí atrakcí pro čumturisty. Nu což, ale fotka už je.

I za tu chvíli, co jsme projížděli místy, kde žijí Amish, se ukázalo, že představy o nich jsme museli každou chvíli poupravovat. „Mají rádi jednoduchost, proto asi jezdí víc na koloběžkách než na kolech,“ tvrdil jsem Lubě, když jsme uviděli už druhou panímámu na koloběžce. Blbost. Pak jsme viděli dva muže na kolech. Stejně tak to bylo se sekačkami. Na internetu byla matoucí fotka sekačky na trávu u domu Amishů, kterou táhl kůň. Místo toho jsme viděli sekačky, které stejně obsesivně jako u jiných Američanů krátily trávníky, aby nedorostly do nepovolených výšek.

Pak Lititz s hlavním náměstím, které má kostel a předpokládám, že i radnici a krom toho roubenku za rohem. Lititz založili „Moravané,“ tedy členi Jednoty bratrské. Nazvali ho při jeho založení v USA podle „Lidice nad Citadelow“ u Kunštátu při třísetletém výročí poskytnutí útočiště následovníkům Husa v tomto místě v roce 1456. O historii Moravanů a místa, odkud pocházejí, toho milá paní z informačního střediska moc nevěděla, ale hned nás odchytila: podepsat se, podepsat se, do návštěvní knihy. Do toho na nás její kolega, asi taky důchodce a dobrovolník, házel lízatka. Jinak se jí ale stále aktivní náboženská komunita Moravanů týká. Vlastní totiž park, kde je i informační středisko.

Kemp, kde jsme spali první noc, byl nádherný, rozložený na svahu v lese. Jen toho místa v nám přidělené části č. 170 bylo trochu moc. Mohli jsme přijet na dvaceti kolech a postavit deset stanů. Anebo tuto část vyměnit za místo na jeden stan, kde by byla místo štěrku tráva. Taky jsme si zapomněli přivézt dekoraci, barevné žárovky ve tvaru bicyklů, umělohmotné papoušky, jeleny a jiná zvířata, která bychom mohli zavěsit na stromy či přímo na stan. Pro příště už víme.

Po sobotním občerstvení a zchlazení v rychlé restauraci „Kum Esse“ jsme se proměnili v lívance a hamburgery jezdící na kole a mluvící pensylvánskou holandštinou nebo vlastně němčinou (Pennsylvania Dutch). Kum esse znamená „pojď jíst“. Restaurační uvaděč znal v tomto jazyku, kterým podle něho stále mluví Amish, jen pár zvolání většinou o počasí a otravných mouchách. Například velmi přibližně přepsané je „Helle Donder Welle Nošo Mojomi,“ což má znamenat „hrom do toho uhoď .“ Původní plán byl dát si jen kávu.

Vidina Centralie, opuštěného bývalého hornického města, kde už několik desítek let hoří podzemní zásoby uhlí a kde je podle našeho pana domácího George možné uvařit si hotdog, nás hnala dál. Navíc v Ashlandu, který je kousek pod ní, mají moc dobrou zmrzlinu. Aspoň nám to řekl týpek z městečka Newtown dvacet mil před ním. Kdo ví, jestli to nějak souvisí s těmi čtyřmi pizeriemi, které tam byly. Dá se předpokládat, že ty otevřely potomci italských migrantů, kteří původně pracovali v dolech. Majestátní a nepatřičná budova banky z jiné doby měla na sobě nápis „stále ještě půjčujeme.“ Při západu slunce seděli na verandách velmi úzkých i širších neopravených starých domů na hlavní třídě lidé, kteří nechápavě sledovali dva cyklisty, jak stoupají ke konci města.

(další fotky z výletu jsou tu)

Change-A-Lujah! Kandidát na starostu New Yorku za Stranu zelených

Myslí to vážně nebo ne? Když si ho moderátoři zvou do televizních pořadů, tak  neví, na čem přesně jsou. Velebný pán Billy Talen z Církve života po nakupovaní, který má vlasy ve stylu Elvise Presleyho, kombinuje metody poblázněného kázání a divadla. Boj proti konzumnímu životu představuje téměř jako vymýtání ďábla, který může každou chvíli posednout tělo, aby „nastoupilo do auta a jelo nakupovat.“ Takovýto zábavný a trochu šílený způsob útočení na  obchodní řetězce jako jsou Starbucks (zlikvidoval většinu místních kaváren v New Yorku, byl proti vytvoření odborů a neprodává podle velebného pána Billa až tak dobrou kávu) a Walmart (platí velmi nízké mzdy a spoléhá se na to, že zbytek mezd často doplatí stát v sociálních dávkách) je jednou za čas asi pro americká média stravitelnější než kdyby o těchto věcech někdo mluvil normálně a vážně. „Konzum nerovná se demokracie,“ říká tento komunitní aktivista a „umělec na poli performačního umění“, jak se to asi překládá do češtiny. Aktuálně je kandidátem na starostu New Yorku za Stranu zelených.

Špagety k večeři

„Nevěřím tomu, že tam bude osmdesát trombonistů,“ smál se Wil ještě na dálnici v New Jersey, asi v místě, kde je krajina nikoho, tedy aut a chemických továren. Pak tunel a už New York. Mířili jsme na špagetový večer, který od konce sedmdesátých let jednou za měsíc organizuje skupina trochu bláznivých newyorských umělců „Velké malé věci.“ Nebylo tam osmdesát trombonistů a ani špagety. Místo toho tagliatelle! Tentokrát byl neformální kulturní večer v nádherném prostoru Judson Church věnovaný světlu.  Všichni dostali svítilny vyrobené z kávových filtrů a umělých svíček, pročež si je zavěsili na hlavy. Většinou asymetricky – do strany, takže to vypadalo jako svítící kytka ve vlasech. Byla hudba, divadlo, rádoby přednáška, tancování, malé promyšlené anebo i improvizované detaily, světelné obrazce z hlav diváků – dobrovolníků, kterých bylo vždycky víc než bylo třeba. I proto nebyly obrazce promítané na stěnu lehce rozeznatelné. Ryba. Tu sme poznali.

Made in L.A. / Hecho en Los Angeles

Ti, co dělali film Made in L.A., asi patří mezi filmaře/aktivisty, kteří si myslí, že pokud má dokumentární film působit na lidi a vyvolat sociální změnu, tak musí být emocionální. Pokud samotné obrazy nepůsobily dost na city, tak to měla dokonat hudba. A nyní k tématu filmu. Je o sweatshopech v Los Angeles, kde migrantky María, Lupe a Maura šily oblečení, které ve svém důsledku končilo na pultech řetězce obchodů s módou pro mladé lidi Forever 21. Jedna z migrantek ukazuje na kus oblečení, za který ona dostala 19 centů a pak vidí ve výloze, že se prodává za 13 dolarů. „Tahle šílenost jede beze změn,“ říká jedna z bývalých šiček, když navštíví v New Yorku dům proměněný v muzeum, kde je i ukázka sweatshopu z konce 19. století. Srovnávání se sweatshopy z dřívějších dob je ale částečně zavádějící. Novodobé sweatshopy v USA jsou součástí kapitalismu konce 20. století.

Film popisuje kampaň migrantek sdružených v Garment Worker Center, která nebyla ani tak vedená proti jednotlivým sweatshopům, ale přímo proti firmě Forever 21. Organizátorka z worker center řekla, že se jim scházeli stížnosti od jednotlivců, které byly podobné a spojovalo je šití výrobků pro tuto firmu. Ve spolupráci s organizací Asian Pacific American Legal Center se jim podařilo, aby soud vůbec připustil, že jejich žaloba vůči Forever 21 je oprávněná. Šičky si stěžovali na nezaplacené přesčasy, nedodržování pravidel o minimální mzdě, nebezpečné pracovní prostředí, nemožnost chodit svobodně na záchod, atd. V průběhu dlouhých třech let demonstrovali před obchody, získávali sympatizanty, přednášeli na školách o pracovních podmínkách ve sweatshopech.

Při demonstraci před domem šéfa Forever 21 zastaví auto policie a policajt říká něco ve smyslu „Chtěl jsem jen vědět, o co tu jde“ a pak jede dál. Ve filmu občas zazní strach některých migrantek z deportace. Samotná nelegalita migrantek  ale nakonec není překážkou jejich účasti na protestech a demonstracích. Je zajímavé sledovat, jak se tři hlavní hrdinky filmu učí organizovat protesty, mluvit na veřejnosti, přesvědčovat a ozývat se proti nespravedlnostem.  Případ skončil jejich vítězstvím a narovnáním ze strany Forever 21. Součástí dohody byly i tyto věty: „Při práci dělnic v textilním průmyslu by se měly dodržovat zákonné podmínky. [S dělnicemi] by se mělo zacházet spravedlivě a měla by se dodržovat jejich důstojnost.“

Z momentů ve filmu, které mi připadaly zajímavé, možná stojí za to zmínit ještě jeden. Jedna z migrantek si pouští už mnohokrát ohrané video svých dětí a rodičů v El Salvadoru, které neviděla už řadu let. Je tam mimo jiné vidět tlak těch, co zůstali doma, aby migranti vydělávali.  „Pracuj,“ říká její otec. Není z toho cítit pochopení pro těžkosti migrantek v práci a jejich životě v USA.

Několik odkazů: a) k worker centers (jsou to různé organizace bojující za práva pracovních migrantů, které se v posledních letech v USA rychle množily; jsou reakcí na restrukturalizaci ekonomiky, růst neformálních zaměstnání, pokles významu odborů a jejich neschopnost a nevůle organizovat migranty) je v knihovně MKC kniha Janice Fine Worker Centers; b) k textilnímu průmyslu a pracovních podmínkách v našich končinách např. Pracovné podmienky žien v odevných fabrikách v Poľsku, Kampaň za čisté šaty a výzkum Pracovné podmienky šičiek na severnom Slovensku (pdf).