Je už téměř konec pracovní doby a záchod na odboru dopravy města Portlandu se právě stal místem transformace: vešel do něj úředník a vyšel cyklista ve sportovním oblečení. V tomto městě na západním pobřeží USA, kde často prší, v zimě je zima a jsou tu kopce, je to poměrně běžný obrázek. Počet cyklistů tu totiž stále stoupá. Jen v roce 2008 došlo k padesátiprocentnímu nárůstu oproti předchozímu roku. Přes šest procent lidí nyní dojíždí do práce na kole. A plány do budoucnosti jsou smělé. V současnosti prochází veřejnou debatou plán rozvoje do roku 2030, kde se píše o čtvrtinovém podílu kol na dopravě ve městě. O Portlandu se proto hovoří jako o Mekce cyklistiky v USA.

Na kole i s postelí

Sara Stout, která jezdí na kole v Portlandu od osmdesátých let, ví, že ani zde to milovníci kol neměli dříve jednoduché. „Na začátku jsem měla pocit, že se nic nezlepšuje, že chybí  respekt k cyklistům, že jste nějaký blázen, když jezdíte na kole. Přestože na radnici byli lidé, kteří na možnostech pro cyklodopravu pracovali, člověk měl pocit, že se dost nesnaží.“ Přitom se otočí k oknu kavárny, která vede na rušnou ulici a ukazuje, jakou mají auta stále převahu nad počtem cyklistů a chodců. Je to ale částečně zavádějící ilustrace. Cyklisté dnes nemají důvod jezdit po této rychlé silnici, protože paralelně s ní vede klidnější ulice, kde mají přednost kola před auty.

Při ježdění na kole se Sara Stout stala aktivistkou. Vnímá to jako téměř přirozený proces: „Když jsem poprvé začala jezdit na kole, existovala řada problémů.  Prostě sem si musela stěžovat. Jako cyklistka jsem narážela na samá nebezpečná místa. Volala jsem pak vždy na radnici: ‚Jela jsem na kole na tomhle a tomhle místě a nebylo to bezpečné‛,“ směje se. Od roku 1992 se účastnila kritických mas (cyklojízd), později začala moderovat pořad o kolech v rádiu a také spoluzakládala organizaci Shift, která podporuje ježdění na kole a  cykloaktivismus. Jejich kalendář akcí odkazuje na bohatou cyklokulturu v Portlandu. Poslední pátek v měsíci je „snídaně na mostech“, kdy se cyklisté mohou zastavit na kávu a koblihu zdarma a krátce si popovídat s dalšími jezdci. Každou neděli se přes den hraje polo na kolech a v noci zase jezdí Zoobombers na dětských kolech a s helmami ze strmých portlandských kopců skrze bohaté čtvrtě dolů do města. Organizuje se přehršel nočních, denních, nahatých či třeba halloweenských cyklojízd. Při výpočtu Sara Stout neopomene zmínit stěhování na kolech. „Proč byste potřebovali náklaďák?,“ ptá se. Novinář Jef Mapes, který u jedno takového stěhování byl, o něm napsal: „Nikdy jsem nezažil, že by běžné stěhování přilákalo patnáct až dvacet kamarádů.“ Byty byly od sebe vzdálené šest mil a převážela se i postel.

Proti macho kultuře

Důkazem rozmachu cyklistiky je i množství cykloopraven a prodejen kol. „Už ani nestačím registrovat, že se někde objevil nový cykloobchod, kolik jich tu vzniká,“ říká Sara Stout. Cyklodílny jsou relativně různorodé: liší se od sebe typy nabízených kol, doprovodnými programy, filozofií anebo i formou vlastnictví. Například North Portland Bikeworks v severovýchodním Portlandu funguje jako nezisková organizace. Specializuje se na cyklisty, pro která jsou kola především praktickou věcí: potřebují se dostat do práce. Na začátku jim s rozjezdem pomohly granty, což jim také umožňuje opravovat kola pro místní levněji. Mají také komunitní program: noc pro ženy, transsexuálky a transsexuály. Jednou týdně mohou ženy a transky přicházet do Bikeworks a učit se opravovat si kola.

Otevřenost vůči zákazníkům a zákaznicím, které se v kolech příliš nevyznají, byla podle Alexe McFarlanda z North Portland Bikeworks vždy důležitou součástí jejich filozofie. Kolo je zde vnímáno jako demokratická záležitost. Není tu na jedné straně mechanik, který je expertem mající zájem udržet si své znalosti jen pro sebe a na druhé straně zákazník, který je amatér a má být udržován v nevědomosti. Alex McFarland k tomu říká: „Žena, která přijde do běžného cykloobchodu, narazí na mužskou kulturu a na kulturu obdivu technické výbavičky kol. Hodně žen si na to stěžuje, ale vlastně nejen ženy. Jde nám o to, abychom vytvořili prostředí, kde budou lidé cítit, že tu jsou vítáni. Nechceme, aby jim někdo dával najevo, že nejsou součástí společenství. Chceme se tomu vyhnout obecně, ale obzvlášť během nocí pro ženy a transky.“

Cyklodílna vlastněná družstevníky

Výjimečné postavení mezi cyklodílnami v Portlandu má Citybikes. Je to družstvo vlastněné jeho pracovníky/členy a pracovnicemi/členkami, kteří si mezi sebou rozdělují zisk. Citybikes otevřelo už druhý obchod a opravnu kol a koupilo si budovu, kde sídlí, aby si tak vybudovalo větší nezávislost. „Je to místo, kde není žádný šéf nebo šéfka. Já jsem vlastně skoro nikdy neměla práci, kde bych měla nějakého šéfa,“ říká Sara Stout, která tam řadu let pracovala jako mechanička a pokračuje: „Spoluvlastníkem se staneš tak, že všichni ostatní souhlasí s tím, že s tebou chtějí pracovat a že by ses stal součástí družstva. Jako členovi je ti pak jasné, jaká jsou pravidla: že se nesmíš chovat nelidsky, nespravedlivě a odvádět špatnou práci. Protože jinak přijdeš o místo. Ale jen velmi zřídkakdy se stane, že by tě vyhodili. Když přijdeš do práce pozdě, tak příště zkusíš přijít včas. To mi přijde úžasný. Myslím, že v hierarchicky organizované firmě člověk neví, na čem je. Můžeš doufat, že na základě toho, jak se chováš, tě nevyhodí. Snažíš se chodit včas a chovat se dobře k lidem kolem sebe, ale není to tvoje volba a nepodílíš se na jednotlivých rozhodnutích.“

Citybikes ukazuje, že cyklodílna nemusí být jen o provádění technické údržby kol. Lidé kolem něj se snaží vytvořit alternativní prostor v kapitalistické ekonomice. Přestože se v tomto družstvu snaží organizovat práci jinak, nejsou ale samozřejmě nezávislí. „Pracujeme si tu v našem cykloobchodě, organizujeme jeho běh kolektivně a máme nějakou kontrolu nad naším bezprostředním okolím, ale skoro všechno, co tu prodáváme, pochází z globalizovaných zdrojů,“ říká Tim Calvert ze Citybikes a ukazuje při tom na jeden z mála místních, i když populárních, výrobků – umělohmotné krabice na vození menšího nákladu.

Kolo jako vize

Jonathan Maus, zakladatel blogu bikeportland.org, je k vychvalování Portlandu jako oázy cyklistiky v USA přesto kritický: „Máme za sebou jednodušší věci. Až teď jsou před městem a státem zásadnější politická rozhodnutí. Se zájmem a poptávkou po ježdění na kole, která byla vytvořena, se bude třeba poprat. To znamená, že je třeba vytvořit systém, který zvládne toto množství cyklistů.“ Už dnes se v Portlandu hovoří o zácpách cyklistů především na mostech v době dopravní špičky.

Maus sedí v kanceláři o něco větší než je jeho stůl s počítačem, odkud píše každodenní zprávy o městské politice, upozorňuje na problematická a nebezpečná místa pro cyklisty ve městě a snaží se sledovat nepřeberné množství akcí kolem cyklistické kultury v Portlandu a okolí. Má jasno, jakým směrem by měl jít další rozvoj. Je třeba autům ubírat ve městě prostor a přenechávat ho pro kola: „Když se zruší dvacet až třicet parkovacích míst, která tam ani být nemusí, tak je možné udělat úžasnou stezku pro cyklisty.“ Věří v zásadnější transformaci města, kde budou lidé zdravější, šťastnější a méně izolovaní. Nebojí se používat taková velká slova jako je „spravedlnost,“ když hovoří o své vizi.

Naopak koordinátora pro cyklistiku, Rogera Gellera, pověst Portlandu ve srovnání s jinými městy v USA těší. U vchodu do kanceláří odboru dopravy se tísní medaile a vyznamenání za rozvoj cyklistiky. Rogeru Gellerovi je ale zřejmé, že ve srovnání s některými evropskými městy jako je Amsterdam či Kodaň, kam jezdí úředníci Portlandu pro inspiraci, jejich sláva bledne. Nedělá si iluze, že by Portland přestal být americkým městem, které je v mnohém podřízeno „soukromým autům.“ Ví, že město čekají zásadnější investice a citlivá politická rozhodnutí. Cyklistická infrastruktura ještě zdaleka není dobudována. Podobně jako Jonathan Maus se domnívá, že při dostatečné poptávce ze strany cyklistů a existenci možnosti jezdit na kole bezpečně a pohodlně, bude snazší omezovat jízdu autem. „Trvalo nám třicet let než jsme se dostali tam, kde jsme dnes. Nyní jsme asi ve třetině toho, čeho chceme dosáhnout.“ Na konci této cesty si Roger Geller představuje Portland jako město „světové úrovně“ pro ježdění na kole.

Článek vyšel v Novém prostoru.

Foto Andrew Hinderaker

„Třeba v tomhle fast foodu, kde sedíme, tak tady zaměstnanci nedostávaj minimální mzdu,“ řekl Manuel, odborový aktivista z Retail Action Project (RAP) a dodal:  „Minulý týden za náma zašli lidi, co pracují v podobné restauraci za rohem, že chtějí vymoct ze zaměstnavatele nezaplacené přesčasy a založit tam odbory. My se ale zaměřujeme na obchody a ne na restaurace, tak jsme je aspoň nasměrovali na lidi u prokurátora, kteří jim pomůžou  s těmi přesčasy. Taky jsme jim dali kontakt na mexického konzula, protože někteří z nich nemají pasy“. Podle Immanuela Nesse dnes odbory v New Yorku mezi sebou často soutěží při získávání nových členů, což může být ve svém důsledku překážkou pro zlepšování pracovních podmínek imigrantů. O organizování pracovníků levných restaurací jako je ta, o které mluvil Manuel, se ale nesoutěží. Je to náročné a drahé zde vytvořit a udržet odbory (což je v USA obecně složité) a „zisk“ pro odbory v počtech nových členů není významný.

Většina odborů v posledních letech pochopila, že pokud mají přežít, tak musí nasadit aktivnější přístup k náboru nových členů a zaměřit se i na restrukturalizované oblasti ekonomiky, kde jsou nízké mzdy a kde pracují z velké části migranti. Jak píše dále Ness v knize Immigrants, Unions, and the New U.S. Labor Market (je v knihovně MKC), etnické složení odborů přestalo odpovídat složení pracovníků současné ekonomiky.  Příkladem aktivního přístupu k náboru nových členů je i RAP, který je specifickou míchaninou organizování v odborech a komunitního přístupu. Je to projekt odborů pro oblast obchodu, RWDSU, a komunitní organizace GOLES působící na Manhattanu. Tlak na zaměstnavatele ve vymezené dolní části Manhattanu má vycházet z komunity (vyhlášení bojkotu určitého obchodu), vynucování práva (např. spolupráce s prokurátorem a ministerstvem práce při porušování platebních a pracovních standardů) a organizování migrantů v odborech (především pro dlouhodobé udržení vyšších platů a dalších standardů a zabránění odplaty zaměstnavatelů vůči některým zaměstnancům angažovaným v organizování odborů).

Jak konkrétně se odírají zaměstnaci obchodů v New Yorku? Informace o tom poskytují platební výkazy manhattanského obchodního řetězce s oblečením X, které předala RAP jejich bývalá zaměstnankyně. „Už několikrát jsme při náhodném kontaktování pracovníků X na ulici přišli na to, že tam neplatí přesčasy, dochází tam k sexuálnímu obtěžování či diskriminaci. Vzhledem k tomu, že zvládneme dělat jen určité množství kampaní, tak jsme proti nim nechtěli jít bez toho, abychom měli nějakého jejich zaměstnance, který by se v tom chtěl aktivně angažovat. A to se právě teď stalo,“ řekl Phil z RAP. Lucy, bývalá (a naštvaná) zaměstnankyně firmy X, věděla o RAP už z jejich starší úspěšné kampaně proti jinému obchodnímu řetězci YRB. Přišla na červencovou demonstraci RAP proti nelegálnímu vyhození západoafrických migrantů z firmy SCOOP v Soho, kde se seznámila s Philem. Další den přinesla do kanceláře všechny výkazy pracovníků firmy X.

Platy jsou v jednotlivých obchodech X celkově nízké, což platí i pro „manažery.“ Podle jednoho náhodně vybraného týdenního výkazu se v jednom z jejich obchodů pohybovaly platy od 5,15 dolarů do 13,33 dolarů za hodinu. Většina lidí dostávala buď 5,15 dolarů anebo 7,15 dolarů za hodinu. Platební výkaz za každý týden je rozdělený na dvě části. V první části jsou lidé placení od hodiny, v té druhé jsou placení podle dnů (den o délce 11 pracovních hodin). Ve druhé části jsou migranti bez oficiálních papírů. Někteří z nich měli „možnost“ pracovat i šest nebo sedm dní v týdnu. U pracovníků placených od hodiny byla dodržována do července platná minimální mzda pro New York 7,15 dolarů (nyní je to 7,25). Nebylo tomu tak u migrantů placených podle počtu odpracovaných dnů. Ti dostávali oněch 5,15 dolarů za hodinu anebo více, pokud byli v nějaké vyšší pozici. Správně placené přesčasy (nad 40 hodin týdně) nedostával nikdo. Minimálně měli dostávat 79 dolarů denně a ne 56,67 dolarů, kolik byla denní sazba pro migranty bez papírů.

Podle prvního odhadu Phila dluží firma X svým současným a bývalým zaměstnancům za posledních šest let 1,57 milionů dolarů. To je částka, která nezahrnuje penále. Právníci z kanceláře generálního prokurátora pro stát New York Andrew Cuomo přišli nedávno na schůzku v RAP. Úplné platební výkazy se jim pozdávaly a hned si je okopírovali. Nyní požádají o výkazy firmu X. Ta je buď zfalšuje anebo bude tvrdit, že je nemá. Za to ale mohou její vlastníci skončit ve vazbě. Alespoň na jeden den, jako se to stalo vlastníkovi YRB. Budou o tom psát média, což se hodí pro politickou kariéru Cuomo. „To je úžasný,  že je zavřou,“ říká nadšeně sedmnáctiletá Jessie, která je stážistkou v RAP a chce se stát odborovou aktivistkou. Prochází a počítá se mnou a Philem tisíce nezaplacených hodin. Phil je optimistický, že se tyto peníze podaří od majitele vymoct a přesunout těm pracovníkům, které RAP dohledá přes současné zaměstnance, facebook anebo jinými způsoby.

„Je to tam samá kukuřice,“ říkali nám kamarádi před odjezdem o oblasti v Pensylvánii, kam jsme chtěli jet. Jakože slunce oslazovalo kukuřici a pomáhalo jí růst do výšky aspoň dvou menších lidí postavených na sobě, tak nás zase vysušovalo a máčelo ve vlastním potu. Nebyli jsme v tom sami. Šedesátiletá paní z komunity Amish se kolem nás prohnala na koloběžce a stihla se usmát a zakřičet: „Není vám teplo?“ O Amish se v Evropě tvrdí, že nepoužívají elektřinu, jezdí v drožkách a prý se z nějakého důvodu nemají fotit. To poslední jsem nevěděl, Luba mi to řekla až později. I tak jsem se je předtím zdráhal fotit. Bylo mi jasné, že bych sám nechtěl být živoucí atrakcí pro čumturisty. Nu což, ale fotka už je.

I za tu chvíli, co jsme projížděli místy, kde žijí Amish, se ukázalo, že představy o nich jsme museli každou chvíli poupravovat. „Mají rádi jednoduchost, proto asi jezdí víc na koloběžkách než na kolech,“ tvrdil jsem Lubě, když jsme uviděli už druhou panímámu na koloběžce. Blbost. Pak jsme viděli dva muže na kolech. Stejně tak to bylo se sekačkami. Na internetu byla matoucí fotka sekačky na trávu u domu Amishů, kterou táhl kůň. Místo toho jsme viděli sekačky, které stejně obsesivně jako u jiných Američanů krátily trávníky, aby nedorostly do nepovolených výšek.

Pak Lititz s hlavním náměstím, které má kostel a předpokládám, že i radnici a krom toho roubenku za rohem. Lititz založili „Moravané,“ tedy členi Jednoty bratrské. Nazvali ho při jeho založení v USA podle „Lidice nad Citadelow“ u Kunštátu při třísetletém výročí poskytnutí útočiště následovníkům Husa v tomto místě v roce 1456. O historii Moravanů a místa, odkud pocházejí, toho milá paní z informačního střediska moc nevěděla, ale hned nás odchytila: podepsat se, podepsat se, do návštěvní knihy. Do toho na nás její kolega, asi taky důchodce a dobrovolník, házel lízatka. Jinak se jí ale stále aktivní náboženská komunita Moravanů týká. Vlastní totiž park, kde je i informační středisko.

Kemp, kde jsme spali první noc, byl nádherný, rozložený na svahu v lese. Jen toho místa v nám přidělené části č. 170 bylo trochu moc. Mohli jsme přijet na dvaceti kolech a postavit deset stanů. Anebo tuto část vyměnit za místo na jeden stan, kde by byla místo štěrku tráva. Taky jsme si zapomněli přivézt dekoraci, barevné žárovky ve tvaru bicyklů, umělohmotné papoušky, jeleny a jiná zvířata, která bychom mohli zavěsit na stromy či přímo na stan. Pro příště už víme.

Po sobotním občerstvení a zchlazení v rychlé restauraci „Kum Esse“ jsme se proměnili v lívance a hamburgery jezdící na kole a mluvící pensylvánskou holandštinou nebo vlastně němčinou (Pennsylvania Dutch). Kum esse znamená „pojď jíst“. Restaurační uvaděč znal v tomto jazyku, kterým podle něho stále mluví Amish, jen pár zvolání většinou o počasí a otravných mouchách. Například velmi přibližně přepsané je „Helle Donder Welle Nošo Mojomi,“ což má znamenat „hrom do toho uhoď .“ Původní plán byl dát si jen kávu.

Vidina Centralie, opuštěného bývalého hornického města, kde už několik desítek let hoří podzemní zásoby uhlí a kde je podle našeho pana domácího George možné uvařit si hotdog, nás hnala dál. Navíc v Ashlandu, který je kousek pod ní, mají moc dobrou zmrzlinu. Aspoň nám to řekl týpek z městečka Newtown dvacet mil před ním. Kdo ví, jestli to nějak souvisí s těmi čtyřmi pizeriemi, které tam byly. Dá se předpokládat, že ty otevřely potomci italských migrantů, kteří původně pracovali v dolech. Majestátní a nepatřičná budova banky z jiné doby měla na sobě nápis „stále ještě půjčujeme.“ Při západu slunce seděli na verandách velmi úzkých i širších neopravených starých domů na hlavní třídě lidé, kteří nechápavě sledovali dva cyklisty, jak stoupají ke konci města.

(další fotky z výletu jsou tu)

„Nevěřím tomu, že tam bude osmdesát trombonistů,“ smál se Wil ještě na dálnici v New Jersey, asi v místě, kde je krajina nikoho, tedy aut a chemických továren. Pak tunel a už New York. Mířili jsme na špagetový večer, který od konce sedmdesátých let jednou za měsíc organizuje skupina trochu bláznivých newyorských umělců „Velké malé věci.“ Nebylo tam osmdesát trombonistů a ani špagety. Místo toho tagliatelle! Tentokrát byl neformální kulturní večer v nádherném prostoru Judson Church věnovaný světlu.  Všichni dostali svítilny vyrobené z kávových filtrů a umělých svíček, pročež si je zavěsili na hlavy. Většinou asymetricky – do strany, takže to vypadalo jako svítící kytka ve vlasech. Byla hudba, divadlo, rádoby přednáška, tancování, malé promyšlené anebo i improvizované detaily, světelné obrazce z hlav diváků – dobrovolníků, kterých bylo vždycky víc než bylo třeba. I proto nebyly obrazce promítané na stěnu lehce rozeznatelné. Ryba. Tu sme poznali.

Film popisuje kampaň migrantek sdružených v Garment Worker Center, která nebyla ani tak vedená proti jednotlivým sweatshopům, ale přímo proti firmě Forever 21. Organizátorka z worker center řekla, že se jim scházeli stížnosti od jednotlivců, které byly podobné a spojovalo je šití výrobků pro tuto firmu. Ve spolupráci s organizací Asian Pacific American Legal Center se jim podařilo, aby soud vůbec připustil, že jejich žaloba vůči Forever 21 je oprávněná. Šičky si stěžovali na nezaplacené přesčasy, nedodržování pravidel o minimální mzdě, nebezpečné pracovní prostředí, nemožnost chodit svobodně na záchod, atd. V průběhu dlouhých třech let demonstrovali před obchody, získávali sympatizanty, přednášeli na školách o pracovních podmínkách ve sweatshopech.

Při demonstraci před domem šéfa Forever 21 zastaví auto policie a policajt říká něco ve smyslu „Chtěl jsem jen vědět, o co tu jde“ a pak jede dál. Ve filmu občas zazní strach některých migrantek z deportace. Samotná nelegalita migrantek  ale nakonec není překážkou jejich účasti na protestech a demonstracích. Je zajímavé sledovat, jak se tři hlavní hrdinky filmu učí organizovat protesty, mluvit na veřejnosti, přesvědčovat a ozývat se proti nespravedlnostem.  Případ skončil jejich vítězstvím a narovnáním ze strany Forever 21. Součástí dohody byly i tyto věty: „Při práci dělnic v textilním průmyslu by se měly dodržovat zákonné podmínky. [S dělnicemi] by se mělo zacházet spravedlivě a měla by se dodržovat jejich důstojnost.“

Z momentů ve filmu, které mi připadaly zajímavé, možná stojí za to zmínit ještě jeden. Jedna z migrantek si pouští už mnohokrát ohrané video svých dětí a rodičů v El Salvadoru, které neviděla už řadu let. Je tam mimo jiné vidět tlak těch, co zůstali doma, aby migranti vydělávali.  „Pracuj,“ říká její otec. Není z toho cítit pochopení pro těžkosti migrantek v práci a jejich životě v USA.

Několik odkazů: a) k worker centers (jsou to různé organizace bojující za práva pracovních migrantů, které se v posledních letech v USA rychle množily; jsou reakcí na restrukturalizaci ekonomiky, růst neformálních zaměstnání, pokles významu odborů a jejich neschopnost a nevůle organizovat migranty) je v knihovně MKC kniha Janice Fine Worker Centers; b) k textilnímu průmyslu a pracovních podmínkách v našich končinách např. Pracovné podmienky žien v odevných fabrikách v Poľsku, Kampaň za čisté šaty a výzkum Pracovné podmienky šičiek na severnom Slovensku (pdf).

Film se soustředí na náklady a dopady spojené s příchodem zahraničních investic v oblasti ekologie, zdraví a bydlení z hlediska několika žen. Když jsme s Lubou v dubnu projižděli Tijuanou, šokovaly nás táhlá předměstí, kde jsou na svazích, které vypadají jako by se každou chvíli měly sesunout, postaveny provizorní obydlí z garážových dveří, plechu či jiných materiálů. Představitel rozvojové agentury ve filmu podotýká, že „populace (v Tijuaně) roste rychleji než služby.“ Bydlení a rozvoj městské infrastruktury patří mezi náklady spojené se zahraničními investicemi, které investoři neplatí. Ženy ve filmu vypovídají o tom, jaké zdravotní problémy mají, když například pracují v prostředí, kde je hodně olova anebo žijí pár desítek metrů od továren, které znečišťují vodu a vzduch. Na státní úřady, které mají kontrolovat dodržování práv pracovníků a ochranu životního prostředí, se dívají se skepsí. Z filmu vyplývá, že to je spíše jim navzdory, že se ženám spolu s dalšími aktivisty a organizacemi podaří vybojovat odstupné od Sanyo anebo dohodu o dekontaminaci jedné bývalé fabriky. Film doporučuji, je v něm i výborná hudba.

Asi třetina filmu je k vidění na video.google.

Bariéry na hranici a větší počet pohraničníků podle Johna Fanestila neomezily migraci z Mexika do USA. Ke snížení počtu nových migrantů tak může dojít až s poklesem poptávky po pracovní síle u amerických zaměstnavatelů. Bush tak podle něho „konečně přišel s účinnou imigrační politikou – recesí.“ Dlouhodobý výzkum Mexického migračního projektu potvrzuje, že postupná militarizace hranice nezastavila neregulérní imigraci z Mexika. Co se změnilo jsou trasy migrantů, kteří přecházejí hranici přes odlehlejší místa, při přechodu hranice umírá více lidí a cena placená převaděčům, tzv. „kojotům“, je rovněž vyšší. Jedním z  důsledků těchto kontrol je také větší a rychlejší usazování migrantů, což je pravý opak toho, co bylo zamýšleno. Migranti mají menší možnost migrovat, vrátit se domů a pak jet zase do USA. Raději tak v USA zůstávají.

Jaké změny přináší ekonomická krize? „Vždycky říkám reportérům, že najdou nějaké migranty, kteří se vracejí domů. To ale samo o sobě nic neříká“, říká demograf John Passel z Pew Hispanic Center. Ekonomická recese v USA byla oficiálně vyhlášena v roce 2007 a o dopadech té současné na migraci se diskutuje od tohoto roku. Legální migrace, což  většinou představuje slučování rodin, podle Passela vykazuje větší neměnnost v čase a menší závislost na aktuální ekonomické situaci. Oproti tomu migrace bez platných dokladů více kopíruje ekonomické cykly. Zdá se však, že „u mexických migrantů došlo k poklesu jejich přílivu, ale ne k odlivu,“ tvrdí Passel na základě dostupných amerických a mexických dat. Není jasné, co přinese budoucnost. Tento demograf ale v tuto chvíli neočekává masivní návrat migrantů do Mexika. Vysvětluje to tím, že mexičtí migranti jsou v USA s rodinou, mají často hypotéky na domy a mexická ekonomika na tom také není nejlépe.

„Co chceme?“, ptá se vyvolávač davu několika set lidí na proimigrační demonstraci na 1. května na náměstí Union Square v New Yorku. V odpověď je slyšet: „Legalizaci.“ „Kdy ji chceme?“ „Teď.“ Odhaduje se, že je dnes v USA kolem dvanácti milionu migrantů bez platných dokladů, z čehož šedesát až šedesát pět procent je z Mexika. Obama je vyzýván, aby dodržel svůj předvolební slib a provedl imigrační reformu, která by zahrnovala i legalizaci těchto migrantů. Peter Montalbano, pracovník odborů z projektu Retail Action Project z Manhattanu, přišel na demonstraci také podpořit legalizaci: „Pro mě osobně by to bylo o hodně jednodušší organizovat pracovníky v odborech, když by se zaměstnanci nemuseli bát odplaty ze strany zaměstnavatele, když by se nemuseli bát deportace.“ Ekonomická krize může ztížit i tak obtížná politická jednání o imigrační reformě a její konkrétní podobě. V březnu bylo v USA 13,2 milionu nezaměstnaných a každý měsíc přibývá okolo dalšího půl milionu. „Jestli vnímáme soutěžení o pracovní místa? Zdá se mi, že to není zásadní problém. Zaměstnanci, s kterými jednáme, si uvědomují, že jsou na stejné lodi. Když se nebude dodržovat legální mzda, tak se to dotkne všech. Jde o to chránit každého bez ohledu na jeho či její právní status,“ řekl Montalbano a dodal: „Možná to je i o New Yorku, že to není tak sporné. Je to město plné imigrantů.“

Upravená verze tohoto článku vyšla v příloze Člověka v tísni o migraci a krizi v Lidových novinách.

V minulosti tato organizace zabrala půdu, která patřila městu a nepoužívala se. Postavili na ní provizorní vesnici Umoja village pro bezdomovce. Dále se snaží bránit vystěhovávání. Kromě toho od října 2007 vyhledávají volné domy, které byly zabavené kvůli nezplácení hypotéky a nabízejí je rodinám, které nemají kde bydlet.  Zkontrolují, jestli je v domě elektřina a voda a pak představí rodinu sousedům.

V Take Back the Land jsou všichni dobrovolníky. Definovali si, že se budou zabývat jen bydlením a ne dalšími možnými sociálními službami. Záměřně se rozhodli neregistrovat se jako občanské sdružení a nepřijímat granty. Chtějí si sami určovat, co budou dělat a co ne. Tento pohled zapadá do obecnější kritiky oficiálních nevládních organizací 501(c)(3) v USA ze strany lidí, kteří si myslí, že tyto organizace slouží hlavně zájmům sponzorů a státu. O nevládních organizacích jako novém „průmyslu“ se píše v knize „Revoluce nebude placená z grantů.“

„Směřujeme k velkým konfliktům ohledně země,“ řekl Max Rameau na debatě.  Měl ale na mysli čistě otázku práva na bydlení a tlaku investorů. Tato věta by se ale dala použíti i ve vztahu k zemi ve smyslu zemědělské půdy. Zenia, která studuje na NYU, mi před pár dny říkala, že bude psát disertaci o skupování půdy v jiných zemích Čínou,  Jižní Koreou, Spojenými arabskými emiráty, Japonskem či Saudskou Arábií. Tyto státy podle článku v Le Monde (anglický překlad) v současnosti vlastní 7,6 milionu hektarů půdy mimo vlastní území. Podle smlouvy z roku 2006 bude mít Čína experimentální farmy v Zambii, Zimbabwe, Ugandě a Tanzánie. Mají tam dovézt i vlastní rolníky, což může být podle odhadů ekonoma, kterého článek cituje, až milion osob mezi dneškem a rokem 2010. Další články vyšly například v The Independent a Chicago Tribune.

Finanční ohledy vůbec hrají důležitou roli v imigračních politikách, například v rozdělení kompetencí a spolupráci federální vlády a jejích agentur, států a místních samospráv. Některé samosprávy v New Jersey mají smlouvu s Imigrační a celní správou (ICE) o využití kapacity ve svých vězeňských zařízeních na zavírání imigrantů bez papírů, za což dostávají peníze z federálního rozpočtu. Vydělávání na detencích a podporu federálního zavírání migrantů mimo jiné kritizuje organizace New Jersey Civil Rights Defense Committee. I díky jejich protestům byla v minulosti zrušena smlouva s věznicí v obvodě Passaic. O detencích na zmíněném slyšení mluvila Amy Gottlieb z American Friends Service Committee. Ta kritizovala politiku zavírání žadatelů o azyl, jakmile o něj v USA požádají. Je možné je propustit ještě v době, kdy běží azylová procedura, ale New Jersey je podle ní notoricky známé tím, že má nízkou míru těchto podmíněných propuštění z detence.

Zavírání migrantů v detenčních zařízeních a zapojení místních samospráv se ale na slyšení objevilo především v jiné souvislosti. Probíraly se dopady tzv. paragrafu 287 (g), podle kterého mohou místní policajti za určitých okolností (podepsání smlouvy s ICE, projití speciálním tréninkem, atd.) plnit funkce imigrační „policie.“ Základní otázka zde zní: má hrát policie nějakou roli při kontrole dodržování imigračních pravidel či se mají jasně oddělit každodenní úkoly policie od imigrační politiky? Podle druhého přístupu nemá imigrační status hrát roli – policie by ho neměla zjišťovat. Podle Deborah Jacobs z American Civil Liberties Union, která také vystoupila na veřejném slyšení, tak má určitá policejní jednotka na starost stanovené území a ať už se zde zločin stal komukoliv, tak by ho měla vyšetřit. Jako jeden z konkrétních argumentů, proč je třeba věci oddělovat, uvedla vyšetřování domácího násilí. Imigranti obecně mají nižší míru hlášení těchto trestných činů, což se kvůli obavám z vyhoštění násobí u migrantů bez legálního statusu v zemi.

Na slyšení měl být i starosta Morristownu, Cresitello, který podporuje užívání odstavce 287 (g), i když podle posledních zpráv prý svůj přístup k imigrantů bez papírů změkčil: je za jejich legalizaci. Neobjevil se. Je zajímavé, že šéf místní policie je proti. Patří nejspíše mezi policajty, kteří se domnívají, že je to zdržuje od běžné práce. Tito policajti mají podle Jacobs zájem na udržení jejich klasické role, nechtějí nést „břemeno vynucování imigrační legislativy.“ Jednu z letošních Pulitzerových cen za investigativní žurnalistiku dostali novináři z East Valley Tribune v Arizoně za články o aktivitách šerifa Joe Arpaio, který si udělal kariéru na chytání migrantů bez dokladů.  Mimo jiné poukazují na to, že má toto zaměření negativní dopady na vyšetřování závažných trestných činů. V současnosti je v USA 29 samospráv, které se účastní na tomto kontroverzním programu. O jeho budoucnosti se intenzivně diskutuje na federální i místních úrovních. Hodnotící zpráva Vládního kontrolního úřadu (GAO) z tohoto roku kritizovala nedostatek supervize ze strany ICE, nedodržení původních cílů (navzdory původnímu záměru boje se zločinností existují případy, kdy se například zavírají migranti při běžných dopravních kontrolách) či rasovou diskriminaci.

Celá jedna část slyšení se věnovala diskriminaci imigrantů v oblasti zaměstnání a bydlení. Carmen Martino z Rutgersovy univerzity se rozčiloval nad agenturami zprostředkujícími dočasné zaměstnání. Jen v New Brunswicku jich je prý sedmnáct. Monopolizují si určitou část nabídky práce, strhávají si velkou část mzdy a vyžadují placení různých poplatků. Například za dovoz dodávkou do práce si účtují sedm dolarů. Spolu s dalším řečníkem ekonomem Frankem Tinari se shodli, že řešením by mohla být větší nabídka veřejné dopravy. Migranti bez dokladů moc možností na cestování nemají, nemají totiž přístup k řidičským průkazům. „Nedostávají plat, z kterého se dá normálně žít. Znal jsem ženu, která pro ně pracuje pět let a pořád dostává jen osm dolarů za hodinu,“ řekl Martino a dodal: „Jediné řešení je umožnit vytváření odborů. Vím ale, že organizovat ‘dočasáky’ (temps) je téměř nemožné.“ Shai Goldstein z New Jersey Immigration Policy Network se domnívá, že diskriminaci v oblasti zaměstnávání nahlásí migranti jen minimálně. Brzy však ve své řeči odbočil k imigrační reformě: „jedině tak se dá vyřešit diskriminace v zaměstnání.“ Vyzval k vytvoření reformy, která by byla založená na zásadách humanity, realismu a ne xenofobie. Podle Patriciy Fernandez Kelly z organizace LALDEF a Princetonské univerzity se imigrační politika USA řídí tím, co říkají „ztřeštěnci“, čímž měla asi na mysli takové osoby jako je Rush Limbaugh. Stejně jako Goldsteinovi jí nevyhovuje způsob politizace tématu imigrace a to, jaký mediální prostor zabrala hlučná xenofobní menšina.