Made in L.A. / Hecho en Los Angeles

Ti, co dělali film Made in L.A., asi patří mezi filmaře/aktivisty, kteří si myslí, že pokud má dokumentární film působit na lidi a vyvolat sociální změnu, tak musí být emocionální. Pokud samotné obrazy nepůsobily dost na city, tak to měla dokonat hudba. A nyní k tématu filmu. Je o sweatshopech v Los Angeles, kde migrantky María, Lupe a Maura šily oblečení, které ve svém důsledku končilo na pultech řetězce obchodů s módou pro mladé lidi Forever 21. Jedna z migrantek ukazuje na kus oblečení, za který ona dostala 19 centů a pak vidí ve výloze, že se prodává za 13 dolarů. “Tahle šílenost jede beze změn,” říká jedna z bývalých šiček, když navštíví v New Yorku dům proměněný v muzeum, kde je i ukázka sweatshopu z konce 19. století. Srovnávání se sweatshopy z dřívějších dob je ale částečně zavádějící. Novodobé sweatshopy v USA jsou součástí kapitalismu konce 20. století.

Film popisuje kampaň migrantek sdružených v Garment Worker Center, která nebyla ani tak vedená proti jednotlivým sweatshopům, ale přímo proti firmě Forever 21. Organizátorka z worker center řekla, že se jim scházeli stížnosti od jednotlivců, které byly podobné a spojovalo je šití výrobků pro tuto firmu. Ve spolupráci s organizací Asian Pacific American Legal Center se jim podařilo, aby soud vůbec připustil, že jejich žaloba vůči Forever 21 je oprávněná. Šičky si stěžovali na nezaplacené přesčasy, nedodržování pravidel o minimální mzdě, nebezpečné pracovní prostředí, nemožnost chodit svobodně na záchod, atd. V průběhu dlouhých třech let demonstrovali před obchody, získávali sympatizanty, přednášeli na školách o pracovních podmínkách ve sweatshopech.

Při demonstraci před domem šéfa Forever 21 zastaví auto policie a policajt říká něco ve smyslu “Chtěl jsem jen vědět, o co tu jde” a pak jede dál. Ve filmu občas zazní strach některých migrantek z deportace. Samotná nelegalita migrantek  ale nakonec není překážkou jejich účasti na protestech a demonstracích. Je zajímavé sledovat, jak se tři hlavní hrdinky filmu učí organizovat protesty, mluvit na veřejnosti, přesvědčovat a ozývat se proti nespravedlnostem.  Případ skončil jejich vítězstvím a narovnáním ze strany Forever 21. Součástí dohody byly i tyto věty: “Při práci dělnic v textilním průmyslu by se měly dodržovat zákonné podmínky. [S dělnicemi] by se mělo zacházet spravedlivě a měla by se dodržovat jejich důstojnost.”

Z momentů ve filmu, které mi připadaly zajímavé, možná stojí za to zmínit ještě jeden. Jedna z migrantek si pouští už mnohokrát ohrané video svých dětí a rodičů v El Salvadoru, které neviděla už řadu let. Je tam mimo jiné vidět tlak těch, co zůstali doma, aby migranti vydělávali.  “Pracuj,” říká její otec. Není z toho cítit pochopení pro těžkosti migrantek v práci a jejich životě v USA.

Několik odkazů: a) k worker centers (jsou to různé organizace bojující za práva pracovních migrantů, které se v posledních letech v USA rychle množily; jsou reakcí na restrukturalizaci ekonomiky, růst neformálních zaměstnání, pokles významu odborů a jejich neschopnost a nevůle organizovat migranty) je v knihovně MKC kniha Janice Fine Worker Centers; b) k textilnímu průmyslu a pracovních podmínkách v našich končinách např. Pracovné podmienky žien v odevných fabrikách v Poľsku, Kampaň za čisté šaty a výzkum Pracovné podmienky šičiek na severnom Slovensku (pdf).

Maquilapolis – město fabrik

Otáčejí se jako stroje a když  se jejich oči potkají s kamerou, slabikují názvy firem: Panasonic, Sanyo, Deltech a další. Hlavními aktérkami dokumentárního filmu Maquilapolis jsou ženy pracující v “montovnách” vlastněných nadnárodními společnostmi v Tijuaně. K příchodu zahraničních investic a objevení se “maquiladoras” v Mexiku došlo už v 60. letech a podle popisků k filmu jich je jen dnes v Tijuaně kolem osmi set.  Tyto maquiladoras většinou zaměstnávájí ženy, protože jsou stereotypně považované za zručnější u jemné práce, poslušnější a levnější. Ale i tak nejsou dost levné. “Globalizace” pro aktérky filmu znamená, že některé z nich ztratily po roce 2001 práci, protože v ceně pracovní síly konkurují Mexiku některé asijské státy.

Film se soustředí na náklady a dopady spojené s příchodem zahraničních investic v oblasti ekologie, zdraví a bydlení z hlediska několika žen. Když jsme s Lubou v dubnu projižděli Tijuanou, šokovaly nás táhlá předměstí, kde jsou na svazích, které vypadají jako by se každou chvíli měly sesunout, postaveny provizorní obydlí z garážových dveří, plechu či jiných materiálů. Představitel rozvojové agentury ve filmu podotýká, že “populace (v Tijuaně) roste rychleji než služby.” Bydlení a rozvoj městské infrastruktury patří mezi náklady spojené se zahraničními investicemi, které investoři neplatí. Ženy ve filmu vypovídají o tom, jaké zdravotní problémy mají, když například pracují v prostředí, kde je hodně olova anebo žijí pár desítek metrů od továren, které znečišťují vodu a vzduch. Na státní úřady, které mají kontrolovat dodržování práv pracovníků a ochranu životního prostředí, se dívají se skepsí. Z filmu vyplývá, že to je spíše jim navzdory, že se ženám spolu s dalšími aktivisty a organizacemi podaří vybojovat odstupné od Sanyo anebo dohodu o dekontaminaci jedné bývalé fabriky. Film doporučuji, je v něm i výborná hudba.

Asi třetina filmu je k vidění na video.google.

Ekonomická krize a migrace v USA

„Pohraničníci nemají rádi, když tomu říkáme zeď“, říká John Fanestil z organizace Foundation for Change, když ukazuje „turistům“ na americko-mexické hranici řadu nových vysokých betonových sloupů s úzkými mezerami od sebe. Tato zeď-nezeď je součástí dokončovaných bariér na 670 mílové části hranice. Na mexicko-americké hranici neplatí volný pohyb osob, přestože mezi USA, Mexikem a Kanadou panuje zóna volného obchodu NAFTA. „Hranice slouží pro reprodukci levné pracovní síly“, podotkl na dubnovém panelu o NAFTA v San Diegu sociolog Thomas Reifer. Zahraniční investice v Mexiku sice vytvořily nová pracovní místa, tlak na emigraci z určitých regionů Mexika je však stále značný. Souvisí to například i s dovozem dotované americké kukuřice, která ohrožuje soběstačnost rolníků v Mexiku. Ti jsou pak nuceni hledat obživu v jiných částech Mexika anebo USA.

Bariéry na hranici a větší počet pohraničníků podle Johna Fanestila neomezily migraci z Mexika do USA. Ke snížení počtu nových migrantů tak může dojít až s poklesem poptávky po pracovní síle u amerických zaměstnavatelů. Bush tak podle něho „konečně přišel s účinnou imigrační politikou – recesí.“ Dlouhodobý výzkum Mexického migračního projektu potvrzuje, že postupná militarizace hranice nezastavila neregulérní imigraci z Mexika. Co se změnilo jsou trasy migrantů, kteří přecházejí hranici přes odlehlejší místa, při přechodu hranice umírá více lidí a cena placená převaděčům, tzv. „kojotům“, je rovněž vyšší. Jedním z  důsledků těchto kontrol je také větší a rychlejší usazování migrantů, což je pravý opak toho, co bylo zamýšleno. Migranti mají menší možnost migrovat, vrátit se domů a pak jet zase do USA. Raději tak v USA zůstávají.

Jaké změny přináší ekonomická krize? „Vždycky říkám reportérům, že najdou nějaké migranty, kteří se vracejí domů. To ale samo o sobě nic neříká“, říká demograf John Passel z Pew Hispanic Center. Ekonomická recese v USA byla oficiálně vyhlášena v roce 2007 a o dopadech té současné na migraci se diskutuje od tohoto roku. Legální migrace, což  většinou představuje slučování rodin, podle Passela vykazuje větší neměnnost v čase a menší závislost na aktuální ekonomické situaci. Oproti tomu migrace bez platných dokladů více kopíruje ekonomické cykly. Zdá se však, že „u mexických migrantů došlo k poklesu jejich přílivu, ale ne k odlivu,“ tvrdí Passel na základě dostupných amerických a mexických dat. Není jasné, co přinese budoucnost. Tento demograf ale v tuto chvíli neočekává masivní návrat migrantů do Mexika. Vysvětluje to tím, že mexičtí migranti jsou v USA s rodinou, mají často hypotéky na domy a mexická ekonomika na tom také není nejlépe.

„Co chceme?“, ptá se vyvolávač davu několika set lidí na proimigrační demonstraci na 1. května na náměstí Union Square v New Yorku. V odpověď je slyšet: „Legalizaci.“ „Kdy ji chceme?“ „Teď.“ Odhaduje se, že je dnes v USA kolem dvanácti milionu migrantů bez platných dokladů, z čehož šedesát až šedesát pět procent je z Mexika. Obama je vyzýván, aby dodržel svůj předvolební slib a provedl imigrační reformu, která by zahrnovala i legalizaci těchto migrantů. Peter Montalbano, pracovník odborů z projektu Retail Action Project z Manhattanu, přišel na demonstraci také podpořit legalizaci: „Pro mě osobně by to bylo o hodně jednodušší organizovat pracovníky v odborech, když by se zaměstnanci nemuseli bát odplaty ze strany zaměstnavatele, když by se nemuseli bát deportace.“ Ekonomická krize může ztížit i tak obtížná politická jednání o imigrační reformě a její konkrétní podobě. V březnu bylo v USA 13,2 milionu nezaměstnaných a každý měsíc přibývá okolo dalšího půl milionu. „Jestli vnímáme soutěžení o pracovní místa? Zdá se mi, že to není zásadní problém. Zaměstnanci, s kterými jednáme, si uvědomují, že jsou na stejné lodi. Když se nebude dodržovat legální mzda, tak se to dotkne všech. Jde o to chránit každého bez ohledu na jeho či její právní status,“ řekl Montalbano a dodal: „Možná to je i o New Yorku, že to není tak sporné. Je to město plné imigrantů.“

Upravená verze tohoto článku vyšla v příloze Člověka v tísni o migraci a krizi v Lidových novinách.