Made in L.A. / Hecho en Los Angeles

Ti, co dělali film Made in L.A., asi patří mezi filmaře/aktivisty, kteří si myslí, že pokud má dokumentární film působit na lidi a vyvolat sociální změnu, tak musí být emocionální. Pokud samotné obrazy nepůsobily dost na city, tak to měla dokonat hudba. A nyní k tématu filmu. Je o sweatshopech v Los Angeles, kde migrantky María, Lupe a Maura šily oblečení, které ve svém důsledku končilo na pultech řetězce obchodů s módou pro mladé lidi Forever 21. Jedna z migrantek ukazuje na kus oblečení, za který ona dostala 19 centů a pak vidí ve výloze, že se prodává za 13 dolarů. “Tahle šílenost jede beze změn,” říká jedna z bývalých šiček, když navštíví v New Yorku dům proměněný v muzeum, kde je i ukázka sweatshopu z konce 19. století. Srovnávání se sweatshopy z dřívějších dob je ale částečně zavádějící. Novodobé sweatshopy v USA jsou součástí kapitalismu konce 20. století.

Film popisuje kampaň migrantek sdružených v Garment Worker Center, která nebyla ani tak vedená proti jednotlivým sweatshopům, ale přímo proti firmě Forever 21. Organizátorka z worker center řekla, že se jim scházeli stížnosti od jednotlivců, které byly podobné a spojovalo je šití výrobků pro tuto firmu. Ve spolupráci s organizací Asian Pacific American Legal Center se jim podařilo, aby soud vůbec připustil, že jejich žaloba vůči Forever 21 je oprávněná. Šičky si stěžovali na nezaplacené přesčasy, nedodržování pravidel o minimální mzdě, nebezpečné pracovní prostředí, nemožnost chodit svobodně na záchod, atd. V průběhu dlouhých třech let demonstrovali před obchody, získávali sympatizanty, přednášeli na školách o pracovních podmínkách ve sweatshopech.

Při demonstraci před domem šéfa Forever 21 zastaví auto policie a policajt říká něco ve smyslu “Chtěl jsem jen vědět, o co tu jde” a pak jede dál. Ve filmu občas zazní strach některých migrantek z deportace. Samotná nelegalita migrantek  ale nakonec není překážkou jejich účasti na protestech a demonstracích. Je zajímavé sledovat, jak se tři hlavní hrdinky filmu učí organizovat protesty, mluvit na veřejnosti, přesvědčovat a ozývat se proti nespravedlnostem.  Případ skončil jejich vítězstvím a narovnáním ze strany Forever 21. Součástí dohody byly i tyto věty: “Při práci dělnic v textilním průmyslu by se měly dodržovat zákonné podmínky. [S dělnicemi] by se mělo zacházet spravedlivě a měla by se dodržovat jejich důstojnost.”

Z momentů ve filmu, které mi připadaly zajímavé, možná stojí za to zmínit ještě jeden. Jedna z migrantek si pouští už mnohokrát ohrané video svých dětí a rodičů v El Salvadoru, které neviděla už řadu let. Je tam mimo jiné vidět tlak těch, co zůstali doma, aby migranti vydělávali.  “Pracuj,” říká její otec. Není z toho cítit pochopení pro těžkosti migrantek v práci a jejich životě v USA.

Několik odkazů: a) k worker centers (jsou to různé organizace bojující za práva pracovních migrantů, které se v posledních letech v USA rychle množily; jsou reakcí na restrukturalizaci ekonomiky, růst neformálních zaměstnání, pokles významu odborů a jejich neschopnost a nevůle organizovat migranty) je v knihovně MKC kniha Janice Fine Worker Centers; b) k textilnímu průmyslu a pracovních podmínkách v našich končinách např. Pracovné podmienky žien v odevných fabrikách v Poľsku, Kampaň za čisté šaty a výzkum Pracovné podmienky šičiek na severnom Slovensku (pdf).

Ekonomická krize a migrace v USA

„Pohraničníci nemají rádi, když tomu říkáme zeď“, říká John Fanestil z organizace Foundation for Change, když ukazuje „turistům“ na americko-mexické hranici řadu nových vysokých betonových sloupů s úzkými mezerami od sebe. Tato zeď-nezeď je součástí dokončovaných bariér na 670 mílové části hranice. Na mexicko-americké hranici neplatí volný pohyb osob, přestože mezi USA, Mexikem a Kanadou panuje zóna volného obchodu NAFTA. „Hranice slouží pro reprodukci levné pracovní síly“, podotkl na dubnovém panelu o NAFTA v San Diegu sociolog Thomas Reifer. Zahraniční investice v Mexiku sice vytvořily nová pracovní místa, tlak na emigraci z určitých regionů Mexika je však stále značný. Souvisí to například i s dovozem dotované americké kukuřice, která ohrožuje soběstačnost rolníků v Mexiku. Ti jsou pak nuceni hledat obživu v jiných částech Mexika anebo USA.

Bariéry na hranici a větší počet pohraničníků podle Johna Fanestila neomezily migraci z Mexika do USA. Ke snížení počtu nových migrantů tak může dojít až s poklesem poptávky po pracovní síle u amerických zaměstnavatelů. Bush tak podle něho „konečně přišel s účinnou imigrační politikou – recesí.“ Dlouhodobý výzkum Mexického migračního projektu potvrzuje, že postupná militarizace hranice nezastavila neregulérní imigraci z Mexika. Co se změnilo jsou trasy migrantů, kteří přecházejí hranici přes odlehlejší místa, při přechodu hranice umírá více lidí a cena placená převaděčům, tzv. „kojotům“, je rovněž vyšší. Jedním z  důsledků těchto kontrol je také větší a rychlejší usazování migrantů, což je pravý opak toho, co bylo zamýšleno. Migranti mají menší možnost migrovat, vrátit se domů a pak jet zase do USA. Raději tak v USA zůstávají.

Jaké změny přináší ekonomická krize? „Vždycky říkám reportérům, že najdou nějaké migranty, kteří se vracejí domů. To ale samo o sobě nic neříká“, říká demograf John Passel z Pew Hispanic Center. Ekonomická recese v USA byla oficiálně vyhlášena v roce 2007 a o dopadech té současné na migraci se diskutuje od tohoto roku. Legální migrace, což  většinou představuje slučování rodin, podle Passela vykazuje větší neměnnost v čase a menší závislost na aktuální ekonomické situaci. Oproti tomu migrace bez platných dokladů více kopíruje ekonomické cykly. Zdá se však, že „u mexických migrantů došlo k poklesu jejich přílivu, ale ne k odlivu,“ tvrdí Passel na základě dostupných amerických a mexických dat. Není jasné, co přinese budoucnost. Tento demograf ale v tuto chvíli neočekává masivní návrat migrantů do Mexika. Vysvětluje to tím, že mexičtí migranti jsou v USA s rodinou, mají často hypotéky na domy a mexická ekonomika na tom také není nejlépe.

„Co chceme?“, ptá se vyvolávač davu několika set lidí na proimigrační demonstraci na 1. května na náměstí Union Square v New Yorku. V odpověď je slyšet: „Legalizaci.“ „Kdy ji chceme?“ „Teď.“ Odhaduje se, že je dnes v USA kolem dvanácti milionu migrantů bez platných dokladů, z čehož šedesát až šedesát pět procent je z Mexika. Obama je vyzýván, aby dodržel svůj předvolební slib a provedl imigrační reformu, která by zahrnovala i legalizaci těchto migrantů. Peter Montalbano, pracovník odborů z projektu Retail Action Project z Manhattanu, přišel na demonstraci také podpořit legalizaci: „Pro mě osobně by to bylo o hodně jednodušší organizovat pracovníky v odborech, když by se zaměstnanci nemuseli bát odplaty ze strany zaměstnavatele, když by se nemuseli bát deportace.“ Ekonomická krize může ztížit i tak obtížná politická jednání o imigrační reformě a její konkrétní podobě. V březnu bylo v USA 13,2 milionu nezaměstnaných a každý měsíc přibývá okolo dalšího půl milionu. „Jestli vnímáme soutěžení o pracovní místa? Zdá se mi, že to není zásadní problém. Zaměstnanci, s kterými jednáme, si uvědomují, že jsou na stejné lodi. Když se nebude dodržovat legální mzda, tak se to dotkne všech. Jde o to chránit každého bez ohledu na jeho či její právní status,“ řekl Montalbano a dodal: „Možná to je i o New Yorku, že to není tak sporné. Je to město plné imigrantů.“

Upravená verze tohoto článku vyšla v příloze Člověka v tísni o migraci a krizi v Lidových novinách.

Když se vymění role

Asi se změní stereotyp o mexických migrantech-mužích, kteří postávají časně ráno na ulicích amerických měst a nabízejí jako nádeníci svoji pracovní sílu. Alespoň to naznačuje velmi vtipné krátké video Screaming Frog Productions, kde jsou propuštění finanční manažeři a účetní  najímáni zaměstnavatelem se španělským přízvukem. Nasedají do dodávky a vypadá to jako by to nedělali poprvé.

O současné situaci nádeníků z jedné ulice v New Yorku je článek zde. Práce je málo a nejsou chráněni v případě nezaměstnanosti. Píše se tam, že je jich kolem deseti tisíc v New Yorku a 117 600 v celých USA.

Jak okupovat továrnu?

“Umíte si představit všeobecnou stávku v New Yorku či v USA? Uvažovali jste o převzetí a řízení továrny dělníky po vzoru příkladů ze současné Latinské Ameriky?”, i takové otázky zazněly na sobotní diskusi s bývalými zaměstnanci chicagské továrny Republic v New Yorku. Kolem 250 pracovníků zmíněné továrny na okna a dveře ji okupovalo po šest dní na začátku prosince, aby si vymohli nezaplacené odstupné, proplacení nevybrané dovolené a zdravotního pojištění. Úspěšně. Nešlo jim ale jen o zaplacení toho, na co měli nárok. Na diskusi zaznívají i slova jako “důstojnost” a “respekt”.

Sedíme s Joaem v do posledního místa zaplněné přednáškové místnosti kostela Judson Memorial Church, který má tradici aktivismu od dob války ve Vietnamu. Řada posluchačů často tleská anebo k tomu i vstává, aby vyjádřili solidaritu či podporu. Je okupace Republic ojedinělou akcí či začátkem větších protestů? Newoyrská zastávka je součástí turné po několika městech USA, které má předat zkušenost z Republic dál. Organizuje ho Jobs with Justice, které doufá, že jejich akce nebude jediná.

“Tři dni.  S takovým předstihem nám dali oficiálně vědět o tom, že továrna a naše práce končí”, řekl pomalu, ale rozhořčeně 25-letý bývalý zaměstnanec továrny Raul Flores. “Včera Vám skončilo pojištění”, dozvěděli se také pracovníci továrny na schůzce s vedením. Ze zákona jim to měli dát vědět šedesát dní předem anebo zaplatit odstupné. Zaměstnancům bylo řečeno, že banka Bank of America odmítla firmě prodloužit úvěr. A to v době, kdy právě dostala od státu 25 miliard dolarů na poskytování úvěrů firmám. “Bylo to zvláštní jít proti Bank of America, takovému gigantu”, řekl Melvin Maclin, místopředseda místních odborů. Tato strategie se ale vyplatila: “Bylo jim jasné, že těch 1,35 milionu dolarů raději půjčí než aby si ničili pověst. Co to je proti 25 miliardám,” dodal Maclin. V řadě měst včetně New Brunswicku se 9. prosince konaly demonstrace před místními pobočkami banky. Před několika lety by okupace továrny asi nebyla tolerována, ale za ekonomické krize a navíc po prezidentských volbách se situace částečně změnila, shodli se lidé v panelu. Důležitá byla podpora od Obamy anebo kongresmana Gutiereze.

Se “sit-in” v továrně, což zní mírněji než “okupace továrny”, už nebyla v USA zkušenost snad od časů deprese z třicátých let. Od konce třicátých let je nezákonná. Dopady “obav z komunistického nebezpečí” jsou navíc podle některých historiků znát na politické aktivitě odborů dodnes. Jeden z organizátorů okupace továrny Republic na diskusi podotkl, že “živá” zkušenost s takovouto akcí v USA není, a proto některé  praktické záležitosti konzultovali s kolegy v Kanadě a Latinské Americe. S nápadem na okupaci přišly odbory United Electric, přičemž na diskusi zaznělo, že předchozí pasivní odbory, od kterých v minulosti zaměstnanci Republic odešli, by k takové akci nepřistoupily. Přesto, že zaměstnancům hrozilo, že je zavřou, rozhodli se k okupaci, aby zabránili vývozu zbytku strojů a mohli lépe vyjednávat. Svoji roli prý sehrálo i to, že v továrně pracovalo hodně mexických imigrantů, kteří mají relativně zažitou kulturu protestu proti porušování svých práv jako pracovníků. Podle Kari Lydersen, která o celém protestu  a jeho pozadí napsala řadu reportáží, si Republic a Bank of America vybrali “špatnou skupinu imigrantů.”

Hodina od New Yorku

Ukazalo se, ze New Brunswick neni az takova dira a dokonce tu jsou i nejake bary a obchody. Ty jsou i primo v Highland Parku, kde s Lubou bydlime. Nez jsme sem prijeli, tak me několik lidi varovalo, ze jedeme do hrozny diry, ale dost se to v poslední dobe zmenilo. Je tu totiz sidlo firmy Johnson and Johnson a oni pry meli zajem, aby se to tu trochu zcivilizovalo, aby se něco mimo jiné udelalo s mistnim „ghettem“, kde zili hlavne chudy cernosi a mexicti imigranti. To ale take znamena, ze byli chudy lidi castecne vytlaceny z mesta neznamo kam (nebo spis to nevedeli lidi, s kterymi jsem mluvil).

Na periferii Highland Parku je asijsky supermarket, ktery se nachazi na opustenem nakupnim centru s velkym parkovistem, kde jsou videt zbytky napisu po nejakych obchodech, ale skoro pulka prostor je nevyuzita. Ve zbytku je obchod hlavne s asijskym jidlem, cinsky banky a další obchudky. V asijskem supermarketu jsou pro nas vychodoevropany ruzna neznama jidla, ovoce a zelenina, jen tofu tu je asi dvacet druhu. Jsou tam cele casti venovane thajske, cinske ci japonske kuchyni. A když si v tom asijskym supermarketu clovek koupi i takovy bujon od Knorru, tak je casto nejen s anglickymi, ale i cinskymi ci japonskymi popisky.

Je to vubec sranda s tema jazykama. Kdyz jsem sedel před tim supermarketem, tak se jedna zenska snazila pomoct cloveku, co hledal nejake misto ve meste; ptala se dalsich lidi, co tam postavali, ale skoro nikdo tam neumel anglicky. Pak prisla ke mne, ale ja sem ji samozrejme taky neporadil, nejsem jeste az takovy mistnak. Radsi si pak vzpomnela, kde by to asi mohlo byt. Krome anglictiny se tu kvuli stoupajici imigraci z Mexika zacala pouzivat i spanelstina – v bance, na poste ci jinde. Mesto je dost segregovane, Mexicani bydli v urcitych castech města a navíc casto nemluvi anglicky, tak sem se s nima zatím moc nepotkal krom jednoho, ktery byl u reky, kam jich chodi hodne rybarit. Casto se s nima ale potkavam na kole, mexicti, asi vetsinou nelegalni, migranti jsou nejvetsi skupinou cyklistu.

Minuly tyden jsme si konecne poridili kola, stali jsme se cleny „bike library“ v New Brunswick. Dalo by se to prelozit jako cyklisticka knihovna nebo spis druzstvo cyklistu a cyklistek. Je to organizace dobrovolniku, kteri propaguji jezdeni na kole, obnovu starych kol a take to, aby se lidi naucili sami si opravovat kola. Je mozne stat se clenem pote, co se zaplati dvacet dolaru. Pak staci najit si nejake kolo, ktere se vali na dvore druzstva, coz muze byt cast kola anebo uz i skoro hotove kolo, které nekdo daroval zadarmo. Krom toho je tam i cast na dvore, ktera pripomina hrbitov kol. Kola tam jsou zarostla brectanem a vonavou matou.

New York je nedaleko od New Brunswicku. Je to je neuveritelne mesto, porad se tu neco deje. Rada lidi se predvadi na ulici a delaji tam vylozene ruzne performance. My si taky na priste neco pripravime, s Lubou se oblekneme do cesko-slovenskych folklornich kostymku a budeme poskakovat po Brodwayi. Byli jsme v New Yorku taky u oceanu ve ctvrti Brighton Beach. Lidi rikaji, ze to tam vypada trochu jako v Odese. Je tam hodne rusky mluvicich lidi a vysedavaj tam babky, ktery jako by někdo prenesl z ukrajinsky nebo rusky vesnice.

Na miste, kde bylo pred 11. zarim Svetove obchodni centrum, se stavi, ale moc toho zatim není videt. Je tam ale male muzeum nebo spis vzpominkove místo. Uvedomil jsem si, jak velky to byl zasah do panoramatu Manhattanu, kde najednou zeje dira a taky, ze rada lidi v New Yorku znala nekoho, kdo tam zahynul. Mluvila o tom jedna kolegyne z univerzity, která nas pozvala na barbecue. Bydli na Staten Island, coz je ostrov a jeste cast New Yorku naproti byvalym dvojcatum. Jeden z jejich sousedu tam zahynul a meli celou dobu vyhled na Manhattan, z ktereho nekolik mesicu doutnalo na puvodnim miste mrakodrapu. Vetsina jejich sousedu se pak odstehovala, tohle pry ani tak nebyl hlavni duvod jako spis katalyzator jejich odchodu z teto ctvrti.

Byl jsem na prednasce o trhu prace v USA a nektere poznamky jedne studentky o tom, ze je treba vymyslet, jak by se americka ekonomika zas mohla stat „number one“ (cislo jedna), mi pripadaly smesne. To je jedna z veci, o ktere se tu ted mluvi v kontextu ne moc dobre ekonomicke situace a blizicich se prezidentskych voleb. V USA byl sice dlouhodoby ekonomicky rust, ale ne takovy, ktery by vytvarel pracovni mista. Nezamestnanost v poslednich mesicich hodne roste. Jeden z hlavnich argumentu Obamy, ktereho spolu s nasim spolubydlicim Rishim podporujeme, tvrdi, ze je treba se zabyvat stavem ekonomiky. To nevyhovuje republikanskemu kandidatovi McCainovi, ktery podle medii spis zduraznuje to, ze je valecnym hrdinou a ma charakter. Hodne se tu diskutovalo, az prilis moc, o Palin, kterou si vybral McCain za kandidantku na pozici viceprezidentky (tady je jedno video, kde si z ni delaji srandu; je to zalozene na skecich z Monty Python).

11. zari 2008