Made in L.A. / Hecho en Los Angeles

Ti, co dělali film Made in L.A., asi patří mezi filmaře/aktivisty, kteří si myslí, že pokud má dokumentární film působit na lidi a vyvolat sociální změnu, tak musí být emocionální. Pokud samotné obrazy nepůsobily dost na city, tak to měla dokonat hudba. A nyní k tématu filmu. Je o sweatshopech v Los Angeles, kde migrantky María, Lupe a Maura šily oblečení, které ve svém důsledku končilo na pultech řetězce obchodů s módou pro mladé lidi Forever 21. Jedna z migrantek ukazuje na kus oblečení, za který ona dostala 19 centů a pak vidí ve výloze, že se prodává za 13 dolarů. “Tahle šílenost jede beze změn,” říká jedna z bývalých šiček, když navštíví v New Yorku dům proměněný v muzeum, kde je i ukázka sweatshopu z konce 19. století. Srovnávání se sweatshopy z dřívějších dob je ale částečně zavádějící. Novodobé sweatshopy v USA jsou součástí kapitalismu konce 20. století.

Film popisuje kampaň migrantek sdružených v Garment Worker Center, která nebyla ani tak vedená proti jednotlivým sweatshopům, ale přímo proti firmě Forever 21. Organizátorka z worker center řekla, že se jim scházeli stížnosti od jednotlivců, které byly podobné a spojovalo je šití výrobků pro tuto firmu. Ve spolupráci s organizací Asian Pacific American Legal Center se jim podařilo, aby soud vůbec připustil, že jejich žaloba vůči Forever 21 je oprávněná. Šičky si stěžovali na nezaplacené přesčasy, nedodržování pravidel o minimální mzdě, nebezpečné pracovní prostředí, nemožnost chodit svobodně na záchod, atd. V průběhu dlouhých třech let demonstrovali před obchody, získávali sympatizanty, přednášeli na školách o pracovních podmínkách ve sweatshopech.

Při demonstraci před domem šéfa Forever 21 zastaví auto policie a policajt říká něco ve smyslu “Chtěl jsem jen vědět, o co tu jde” a pak jede dál. Ve filmu občas zazní strach některých migrantek z deportace. Samotná nelegalita migrantek  ale nakonec není překážkou jejich účasti na protestech a demonstracích. Je zajímavé sledovat, jak se tři hlavní hrdinky filmu učí organizovat protesty, mluvit na veřejnosti, přesvědčovat a ozývat se proti nespravedlnostem.  Případ skončil jejich vítězstvím a narovnáním ze strany Forever 21. Součástí dohody byly i tyto věty: “Při práci dělnic v textilním průmyslu by se měly dodržovat zákonné podmínky. [S dělnicemi] by se mělo zacházet spravedlivě a měla by se dodržovat jejich důstojnost.”

Z momentů ve filmu, které mi připadaly zajímavé, možná stojí za to zmínit ještě jeden. Jedna z migrantek si pouští už mnohokrát ohrané video svých dětí a rodičů v El Salvadoru, které neviděla už řadu let. Je tam mimo jiné vidět tlak těch, co zůstali doma, aby migranti vydělávali.  “Pracuj,” říká její otec. Není z toho cítit pochopení pro těžkosti migrantek v práci a jejich životě v USA.

Několik odkazů: a) k worker centers (jsou to různé organizace bojující za práva pracovních migrantů, které se v posledních letech v USA rychle množily; jsou reakcí na restrukturalizaci ekonomiky, růst neformálních zaměstnání, pokles významu odborů a jejich neschopnost a nevůle organizovat migranty) je v knihovně MKC kniha Janice Fine Worker Centers; b) k textilnímu průmyslu a pracovních podmínkách v našich končinách např. Pracovné podmienky žien v odevných fabrikách v Poľsku, Kampaň za čisté šaty a výzkum Pracovné podmienky šičiek na severnom Slovensku (pdf).

Maquilapolis – město fabrik

Otáčejí se jako stroje a když  se jejich oči potkají s kamerou, slabikují názvy firem: Panasonic, Sanyo, Deltech a další. Hlavními aktérkami dokumentárního filmu Maquilapolis jsou ženy pracující v “montovnách” vlastněných nadnárodními společnostmi v Tijuaně. K příchodu zahraničních investic a objevení se “maquiladoras” v Mexiku došlo už v 60. letech a podle popisků k filmu jich je jen dnes v Tijuaně kolem osmi set.  Tyto maquiladoras většinou zaměstnávájí ženy, protože jsou stereotypně považované za zručnější u jemné práce, poslušnější a levnější. Ale i tak nejsou dost levné. “Globalizace” pro aktérky filmu znamená, že některé z nich ztratily po roce 2001 práci, protože v ceně pracovní síly konkurují Mexiku některé asijské státy.

Film se soustředí na náklady a dopady spojené s příchodem zahraničních investic v oblasti ekologie, zdraví a bydlení z hlediska několika žen. Když jsme s Lubou v dubnu projižděli Tijuanou, šokovaly nás táhlá předměstí, kde jsou na svazích, které vypadají jako by se každou chvíli měly sesunout, postaveny provizorní obydlí z garážových dveří, plechu či jiných materiálů. Představitel rozvojové agentury ve filmu podotýká, že “populace (v Tijuaně) roste rychleji než služby.” Bydlení a rozvoj městské infrastruktury patří mezi náklady spojené se zahraničními investicemi, které investoři neplatí. Ženy ve filmu vypovídají o tom, jaké zdravotní problémy mají, když například pracují v prostředí, kde je hodně olova anebo žijí pár desítek metrů od továren, které znečišťují vodu a vzduch. Na státní úřady, které mají kontrolovat dodržování práv pracovníků a ochranu životního prostředí, se dívají se skepsí. Z filmu vyplývá, že to je spíše jim navzdory, že se ženám spolu s dalšími aktivisty a organizacemi podaří vybojovat odstupné od Sanyo anebo dohodu o dekontaminaci jedné bývalé fabriky. Film doporučuji, je v něm i výborná hudba.

Asi třetina filmu je k vidění na video.google.

Tato země je jejich země

Upravená verze této recenze knihy Barbary Ehrenreich vyšla v aktuálním čísle kulturního týdeníku A2 (44/08).

„Pokud je šunka gel, tak jsem gelem i já“, řekla novinářka Barbara Ehrenreich bezpečnostním agentům na letišti, kteří jí nechtěli dovolit odletět se čtyřlibrovou kýtou. Navrhla, aby byla provedena biopsie šunky a vyloučilo se tak, že šunka patří mezi gely, krémy a další palubám nebezpečné látky. Když ani to nepomohlo, musela prý s pravdou ven: „Tak jsem podlehla a řekla jsem jim, že letím do oblasti, o které jsem byla varována, že patří mezi oblasti s nedostatkem jídla: není možné, aby ve státě Washington, kde je minimální mzda 7,93 dolarů za hodinu, byly finančně dostupné restaurace anebo vůbec fungující ekonomika“. Ehrenreich si v tomto článku dobírá konzervativní ekonomy, podle kterých je minimální mzda škodlivá pro rozvoj ekonomiky a zaměstnanosti. Do Seattlu sice přijela bez šunky, ale zato prý překvapená, že místní ekonomika žije. Toto je jedna z několika desítek krátkých satirických glos a komentářů o americké ekonomice, politice, zdravotním systému či pracovních podmínkách, které vyšly v její nové knize „Tato země je jejich země“. Část z nich byla už dříve otištěna v denících Los Angeles Times a The New York Times či časopisech The Progressive a The Nation.

Kdo je Barbara Ehrenreich? V recenzované knize se v jedné glose nazývá jako„disidentská bloggerka na volné noze“. Neví však, jak dlouho bude tato práce v USA ještě existovat. Popisuje případy novinářské práce outsoursované do Indie. Jako nejjistější jí připadá překvalifikovat se na masérku, tedy alespoň do té doby než někdo vymyslí způsob, jak dělat masáže na dálku. Ehrenreich je novinářkou, která je pečlivou a kritickou pozorovatelkou, potkává se a dělá rozhovory s lidmi z různých vrstev společnosti a dokonce si i jako novinářka sama vyzkoušela, jaké to je například pracovat ve Wal-Martu a žít z minimální mzdy (viz její bestseller Nickel and Dimed). Ehrenreich je feministkou. A rozbíjí rodiny, jak se domnívá jedna novinářka z Fox News. Na knihu této novinářky narazila Ehrenreich na letišti v Atlantě, kde shodou okolností nebyla na „sjezdu lesbických marxistických vražedkyň dětí“, jak by se tato novinářka mohla domnívat, ale na návštěvě rodiny.

Od druhé poloviny sedmdesátých let v USA znatelně stoupají nerovnosti mezi chudými a bohatými Američany. To je pro Ehrenreich jedno z hlavních témat knihy. Uvádí, že v roce 2004 byl medián 43 200 (rozděluje populaci na dvě stejně velké poloviny) a průměrný plat 70 700 dolarů; jejich rozdíl poukazuje na platové nerovnosti. Autorka je skeptická k demokracii v Americe za situace, kdy velká část Američanů žije pod hranicí chudoby, téměř padesát milionů jich nemá zdravotní pojištění, sociální stát je minimální a pracovní podmínky se někdy podobají novodobému otroctví. Vidí realitu příliš černě? Ehrenreich k tomu píše: „Možná žiju ve zkroušené subkultuře, kde lidé zápasí, aby zaplatili nájem, potí se při hrozbě ztráty práce a lámou si hlavou se zdravotním pojištěním“. Čísla z minulých let ale podle ní potvrdila, že ekonomická situace pro řadu domácností není růžová.

Lidé v moderní americké společnosti se do velké míry definují skrze práci. „Nemáš práci? Tak kdo jsi?“, klade Ehrenreich otázky. Od minulého roku stoupá v USA nezaměstnanost a „trh s pocitem hanby“ je tak na vzestupu. Do „trhu s pocitem hanby“ Ehrenreich zahrnuje různé knihy, průvodce či byznys guru, kteří se zaměřují na jednotlivce a snaží se odstraňovat jeho/její možné vady, postoje. Je to jako by chyba samotných propuštěných, že mohou za to, že jsou na dlažbě. Asi nebyli dost dobří, aby si zasloužili pracovat na tom určitém pracovním místě. Mottem je: pracovat na sobě více. Ehrenreich se staví proti přístupu, který viní jednotlivce za selhání na trhu práce: „Neobviňuj sám sebe!“. O kousek dále pokračuje tím, že se snaží obrátit vinu: „Hanba Fordu a GM [General Motors] za to, že vsadili vše na terénní auta a pak propustili tisíce. Hanba vysokým manažerům, kteří mají platy se sedmi nulami zatímco jejich nejhůře placení zaměstnanci si chodí pro potravinovou pomoc. Hanba Kongresu za to, že máme pojištění v nezaměstnanosti, které pokrývá méně než jednu třetinu propuštěných“.

Sociální stát je v USA omezený, i když se do něho započítá armáda anebo vězení, jak to provokativně činí Ehrenreich. Autorka kritizuje absenci fungujícího sociálního státu a mzdových podmínek umožňujících důstojný život v této zemi. Píše o přitažlivosti armády pro chudé lidi. Platy a další příspěvky ale nebývají až tak výhodné, jak by se zdálo z hlediska toho, jakou má armáda prioritu ve federálních rozpočtech. Vojáci si často dokupují část výstroje a řada organizací a dobrovolníků podporuje materiálně vojáky a jejich rodiny. Není tak dobré plést si „armádu USA a švédský sociální model“.

Ani vězení není novým nástrojem řešení chudoby. Jako zajímavé jí ale připadá srovnat současný trend, kdy stoupá počet postelí ve vězeních a klesá množství veřejného sociálního bydlení. Domnívá se, že je zde souvislost. V komentáři nazvaném „Důchod nebo vězení?“ píše Ehrenreich o případu 65-letého člověka, který už ve svém věku nemohl najít práci, která by ho uživila. Ukradl v bance 85 dolarů a domluvil se s „chápajícím“ soudcem, že si odsedí několik let vězení než bude mít nárok na sociální zabezpečení. Ehrenreich také připomíná, že řadu sociálních služeb a péče je možné zajistit jen díky přítomnosti migrantů „bez papírů“.

Pohled Ehrenreich může být za současné špatné ekonomické situace v USA, kdy se hroutí ideál neregulovaného kapitalismu, přijatelnější pro ještě větší množství čtenářů než obvykle. „Chamtivost na Wall Street“ se v amerických médiích skloňuje horem pádem. Ani Ehrenreich nemá pochopení pro tzv. zlaté padáky, které symbolizují mravní prohnilost Wall Street. Ale co když měl bývalý šéf firmy Home Depot Robert Nardelli nějaké zvláštní životní potřeby, o kterých nevíme, ptá se autorka. Tento neúspěšný manažer dostal minulý rok odchodné ve výši 210 milionu dolarů. Ehrenreich k němu podotýká: „Možná má neobvyklou nemoc, kterou je možné léčit jen denními infuzemi mletých čerstvých jater gorily. Jen si zkuste koupit jednu gorilu denně na osobní konzumaci nebo vlastně jakékoliv – mimochodem – ohrožené zvíře“.

Prezidentský kandidát Obama, který má k Ehrenreich názorově blíž než McCain a kritizuje podobné věci jako Ehrenreich, ale používá jiný slovník. „Pojem chudoba je tabu“, tvrdí socioložka Audrey Devine Eller z Rutgers University. V kampani se o chudobě nemluví anebo pokud ano, tak se částečně skrývá kdesi v rámci pojmu „střední třída“, kterou hodlá Obama zachránit. Ve druhé prezidentské televizní debatě se slova „chudoba“ anebo „chudý“ ani jednou neobjevily. Stejně tak se Biden ve viceprezidentské debatě bál mluvit o „přerozdělování“, protože se přeci jedná o „férovost“.

Ehrenreich, B. (2008). This Land is their Land. Reports from a Divided Nation. New York: Metropolitan Books, Henry Holt and Company.